Měnové riziko se týká potenciálních zisků nebo ztrát plynoucích z výkyvů mezi jednotlivými měnami. Měnové riziko se může dotknout všech, od nadnárodních společností přes vlády až po turisty na dovolené v zahraničí.
Historie měnových trhů
Měnové trhy představují jednu z nejstarších forem finančních transakcí. Archeologové objevili mince pocházející ze starověkého Egypta. Směna měn a vládní monopoly na vydávání peněz jsou staré tisíce let.
Během posledních staletí měly vůdčí země tendenci vytvářet své měny kryté drahými kovy. Obvykle byly peníze kryté zlatem nebo stříbrem.
Zlatý standard začal ztrácet svou stabilitu na počátku 20. století, kdy se řada evropských zemí po první a druhé světové válce hluboce zadlužila. Spojené státy však zůstaly u měny kryté zlatem až do roku 1971, než prezident Nixon zrušil směnitelnost dolarů za zlato.
V té době vznikl systém založený výhradně na bázi fiatu. Americký dolar představuje i nadále světovou rezervní měnu, což znamená, že ostatní země, které chtějí mít ve svých rozvahách rezervy ve formě fiat peněz, dávají přednost právě jemu.
Mezi obchodníky s měnami je značný zájem. Zejména o významné mezinárodní měny, jako je japonský jen (¥), švýcarský frank (Fr.) nebo euro (€). Poslední významný vývoj na měnových trzích nastal v roce 1999 se zavedením eura.
Euro nahradilo řadu měn jednotlivých členských zemí Evropské unie. Tato měna měla sloužit jako silný konkurent dolaru a vytvořit vyváženější devizový trh. Různé hospodářské a geopolitické krize v Evropě však poněkud oslabily přitažlivost vlastnictví eura.
Americký dolar dnes zůstává dominantní měnou na devizových trzích a dolarový index je hlavním indikátorem pro sledování jeho hodnoty vůči ostatním hlavním měnám.
Poznámka: Poznámka: Devizový trh je největším finančním trhem na světě a v průměrném denním objemu obchodů výrazně předstihuje akcie a půjčky.
Jak fungují měnové trhy?
Měnové trhy obvykle operují 24 hodin denně během pracovního týdne. Likvidita bývá obvykle vyšší v otevírací době ostatních finančních trhů.
Kdokoli, od centrálních bank a nadnárodních společností až po mezinárodní turisty a drobné forexové obchodníky, může nakupovat nebo prodávat měny za tržní směnný kurz mezi penězi dvou různých zemí.
V dnešní době mají měny tendenci mít volně plovoucí směnné kurzy, které jsou určovány tržními mechanismy. V některých případech některé země stále využívají vázání na cizí měnu, kdy je cena jedné měny úzce svázána s jinou měnou.
Například centrální banka v Hongkongu povoluje obchodování hongkongského dolaru pouze v úzkém pásmu mezi 7,75 až 7,85 vůči americkému dolaru.
Dalším příkladem fixního kurzu jsou jednotlivé karibské země, které udržují fixní směnný kurz vůči americkému dolaru, aby podpořily cestovní ruch ve svých místních ekonomikách.
Největšími obchodníky s měnami jsou zpravidla velké investiční banky. JPMorgan (JPM) často vede žebříčky největších objemů forexových obchodů a významnou roli hrají i další velké americké investiční banky jako Goldman Sachs (GS) a Citi (C).
Svěřenské banky, jako je State Street (STT), mají rozsáhlé operace v měnách, neboť pro své klienty dohlíží na aktiva ve více geografických regionech. Zahraniční investiční banky, jako jsou UBS (UBS) a Deutsche Bank (DB), jsou rovněž lídry v podílu na světovém devizovém trhu.
I když jsou investiční banky nejdůležitějším hráčem při udržování stabilních měnových trhů, jsou zde i další důležití aktéři. Jedním z nich jsou velké nadnárodní korporace.
Uveďme hypotetický příklad:
Předpokládejme, že japonská potravinářská společnost potřebuje nakoupit sójové boby z Brazílie. Jihoamerický zemědělec pravděpodobně nebude chtít jeny a japonská firma nebude mít po ruce brazilský reál. Aktéři tak vstoupí na devizový trh.
Japonská společnost může zajít do komerční banky a předložit jeny. Banka je s největší pravděpodobností převede na americké dolary a pošle je do Brazílie. Místní zemědělec by pak mohl tyto dolary přepočítat na brazilský reál a platit své výdaje v domácí měně.
Tyto peněžní toky mezi mezinárodními společnostmi jsou hnacím motorem velké části každodenních měnových operací.
Co je měnové riziko?
Měnovým rizikem se rozumí nejistota a změna majetku (ztráty nebo zisky), které mohou vyplývat z kolísání hodnoty různých zahraničních měn.
Pro investory měnové riziko běžně vzniká z vlastnictví zahraničních akcií v portfoliu. Vezměme si například investora, který má americký investiční účet a vlastní akcie společnosti BT Group v Londýně.
Pokud hodnota britské libry klesne, hodnota akcií BT Group v amerických dolarech rázem klesne (i když se cena akcií nezmění).
Jako ilustrativní neinvestiční příklad uveďme anglického důchodce, který žije v zahraničí v New Yorku a podepsal nájemní smlouvu na byt za 4 000 dolarů měsíčně.
Před několika lety by výše nájemného jeho bytu bylo méně než 3 000 britských liber měsíčně. Nyní by se však vzhledem ke znehodnocení libry náklady blížily 3 500 britských liber měsíčně.
Jak měnové riziko ovlivňuje firmy?
Měnové riziko může firmám způsobit problémy různými způsoby. Patří mezi ně například:
- Ztráty ze směnných kurzů
- Nesoulad mezi příjmy a závazky
- Nejistota při plánování
- Nekonkurenceschopná cenová politika
To vše představuje dodatečnou úroveň komplexnosti, která není přítomna, pokud podnik působí pouze na svém domácím trhu.
Tento kompromis se obecně vyplácí vzhledem k tomu, že nadnárodní společnosti získávají obrovské výhody plynoucí z jejich působnosti na globálním trhu.
Příklady měnového rizika
Příklad 1: Ztráty ze směnných kurzů
Nejviditelnějším druhem měnového rizika jsou kurzové ztráty. K tomu dochází, když společnost prodává na zahraničním trhu a hodnota místní měny klesá, nebo když společnost nakupuje na zahraničním trhu a hodnota místní měny roste.
Jako příklad lze uvést společnost Apple (AAPL). Apple se může rozhodnout nabízet svůj nejnovější telefon například za 1 200 dolarů nebo 1 000 eur, přičemž tato cena byla přiměřená v době, kdy každé euro představovalo 1,20 dolaru.
Nyní, když kurz eura spadl na 1,00 USD, by však společnost Apple za každý iPhone prodaný za 1 000 EUR vydělala pouze 1 000 USD. To by vedlo k velkému propadu oproti typické prodejní ceně 1200 dolarů za kus.
Firmy mohou toto riziko řešit zvýšením cen, ale zároveň se mohou setkat s odmítavým postojem zákazníků. Existuje zde rovněž časová prodleva způsobená předobjednávkami a dalšími metodami zajištění levnějších cen v důsledku kolísání měnových kurzů.
Příklad 2: Nesoulad mezi příjmy a závazky
Jako příklad z pohledu kupujícího uveďme řetězec snídaňových restaurací působící ve státě Illinois. Tento řetězec restaurací nakupuje pro své zákazníky velké množství kanadského javorového sirupu.
Pokud kanadský dolar vůči americkému dolaru posiluje, je dovoz javorového sirupu z Kanady dražší. Naopak, pokud by kanadský dolar oslabil, javorový sirup by byl pro americkou společnost levnější.
K nesouladu příjmů a závazků často dochází u nadnárodních společností, které podnikají v jedné zemi, ale půjčují si finanční prostředky jinde.
Vezměme si například brazilskou ocelárnu. Vzhledem k historicky nerovnoměrným úrokovým sazbám a měnícímu se ekonomickému prostředí v Brazílii může mít problém půjčit si peníze v místní měně.
Výrobce oceli si tedy může vybrat, zda si vezme úvěr v amerických dolarech nebo v jiné měně. Stále však bude mít příjmy v brazilském reálu.
V případě, že by hodnota brazilského reálu prudce klesla, příjmy firmy by se prudce snížily, což by ztížilo financování jejích dluhů denominovaných v amerických dolarech a souvisejících úrokových plateb.
Tento nesoulad závazků přispěl k panikám a krizím na rozvíjejících se trzích, jako byl například pád jednotlivých ekonomik jihovýchodní Asie na konci 90. let.
Společnosti na rozvinutých trzích se občas dostávají do potíží i kvůli nesouladu závazků, když si půjčují značné částky v eurech, jenech nebo jiných významných měnách, aniž by v této měně dosahovaly odpovídajícího objemu příjmů
Příklad 3: Nejistota při plánování
Méně zjevnou formu měnového rizika představuje nejistota při plánování. Řekněme, že se americká inženýrská firma uchází o projekt elektrárny v Indii.
Společnost musí vypočítat svou nabídku s přiměřeným odhadem, kolik zaplatí za práci, suroviny, náklady na povolení a další podobné výdaje v indických rupiích.
Americká společnost musí výrazně zvýšit svou nabídku, aby si vytvořila větší bezpečnostní rezervu. A to pro případ, že by hodnota rupie po podpisu smlouvy prudce vzrostla.
Zatímco u projektu elektrárny na domácím trhu by inženýrská firma neměla nejistotu ohledně skutečných ekonomických nákladů na své výdaje denominované v dolarech.
Příklad 4: Nekonkurenceschopná cenová politika
A konečně je tu nekonkurenceschopná cenová politika. Ta vzniká, když hodnota měny prudce vzroste, čímž se domácí průmysl stane nekonkurenceschopným vůči světovému trhu.
Klasickým příkladem jsou 80. léta. V této době americký dolar prudce posílil vůči konkurenčním měnám.
V 80. letech řada amerických automobilek, výrobců spotřebičů a dalších podobných firem ukončili podnikání. Kvůli vysoce nadhodnocenému dolaru bylo příliš drahé konkurovat zahraničním rivalům.
Co je měnové zajištění?
Měnové zajištění je situace, kdy jednotlivec nebo firma zaujme finanční pozici, která snižuje nebo eliminuje riziko spojené s kolísáním směnných kurzů.
Poznámka: Forexové obchodování je často považuje za spekulativní snahu o dosažení krátkodobých zisků. Správně provedené měnové zajištění však může ve skutečnosti výrazně snížit rizika firmy a zlepšit stabilitu její rozvahy.
Asi nejtypičtějším příkladem měnového zajištění je forwardový kontrakt, kdy firma uzavírá s protistranou, obvykle s investiční bankou, dohodu o výměně určitého množství měny za dnešní směnný kurz v určitém okamžiku v budoucnosti.
Řekněme například, že americký výrobce letadel má za dva roky dodat malajsijské letecké společnosti letadla za 10 miliard dolarů. Zákazník odsouhlasil, že zaplatí 45 miliard malajsijských ringgitů, nikoli 10 miliard amerických dolarů.
Aby se výrobce letadel zajistil proti riziku, může dnes kontaktovat banku a dohodnout se, že vymění těchto 45 miliard australských dolarů za 10 miliard amerických dolarů.
Banka si obvykle účtuje poplatek nebo spread za uzavření tohoto dlouhodobého měnového swapu. Banka se pak může rozhodnout, zda měnové riziko převezme na sebe, nebo zda ho případně vyrovná jinou transakcí.
Výrobce letadel mezitím stanovil garantovanou částku příjmů v amerických dolarech, přestože kupující zaplatí za dva roky v malajsijských ringitech.
Výrobce letadel se tak „pojistil“ proti měnovému riziku a nemusí se obávat makroekonomických výkyvů v Malajsii, které by mohly ovlivnit jeho budoucí příjmy.
Výše uvedený typ měnové dohody sjednané na určitou dobu v budoucnosti se nazývá měnový forward. Forwardové dohody nejsou však jediným druhem měnového zajištění.
Zkušenější obchodníci mají k dispozici celou řadu komplexnějších měnových zajišťovacích strategií.
Zdroj: Seeking Alpha
